David, milovník všech vodních sportů, byl (pokud foukal vítr) na vodě skoro pořád. Já měla k dispozici jiné vyžití, třeba kolo, brusle, .... Jenže samotnou mě sportování tolik nebaví. Abych se tedy během jeho řádění nenudila na břehu, rozhodla jsem se, že se naučím windsurfing.
Kdo windsurfingu propadl, jistě ví, že začátky nejsou jednoduché. S tím jsem samozřejmě také počítala, jenže už od malička mám problémy s tím, že když mi něco nejde, začnu se vztekat, remcám a nejsem trpělivá. Hodně s touto špatnou vlastností bojuji. Někdy se to daří, někdy jsem na zabití.
Poprvé
jsem se na prkno postavila na dovolené u moře letos v květnu. Kupodivu
jsem se hned napoprvé rozjela a spadla až při obratu, o kterém jsem neměla
představu, jak ho provést (další mou špatnou vlastností je to, že si nerada
nechávám od někoho radit - na což samozřejmě brzy doplácím a po velkém
přemáhání škemrám o cennou pomoc). Tenkrát jsem neuměla držet směr a nechala se
snést asi o sto metrů mimo naší základnu, takže po mírném vyčerpání mě čekalo
ještě kodrcání s windsurfem po břehu zpět.
Na Lipně nastal pokus číslo dvě. Tentokrát jsem připustila, že bez zkušených rad se prostě neobejdu a absolvovala trénink s Davidem, který na prkně jezdí už několik let. Foukalo málo, což mi opravdu hodně vyhovovalo a mohla jsem v klidu pilovat techniku jízdy. Pochopila jsem systém obratů, naučila se držet směr a hlavně se mi dařilo držet rovnováhu, takže jsem byla přímo nadšená.
Druhý den jsem hned po snídani vyrazila na vodu znovu. Vypadalo to opět na slabý vánek, ale během jízdy nepříjemně přifouklo a já se dostala do problémů. Vítr se stáčel jak chtěl a já byla bezradná. Během několika minut jsem spadla tolikrát, že mi došly síly a já už ani nemohla zvednout plachtu z vody. Při jednom pádu jsem si dokonce nešikovně skřípla nohu pod stěžeň. K tomu všemu mi pod neopren zatekla studená voda a jelikož teplota vzduchu byla jen kolem 17-ti stupňů, nebylo mi nejlépe. A pomoc nikde. David si to vesele drandil ve skluzu pěkný kus ode mě a mého trápení si přes své nadšení z jízdy nevšiml.
Dovedete si představit, kolik sprostých slov ode mě tento sport schytal. Po více než půl hodině jsem se dostala na břeh a zapřísáhla se, že na prkno mě už nikdo nikdy nedostane. Ale... I přes mou děsnou povahu jsem bojovnice. Svaly přestaly bolet, hlava zapomněla a já jezdím dál. Ovšem velkému fučáku se obloukem vyhýbám! V tomto se s přítelem neshodneme - on při silném větru jásá, já smutním.
Sice se pořád hodně často nechtěně koupu a někdy bojuji s plachtou jak žirafa s tkaničkami, windsurfing mě ale „dostal" a s otevřenou pusou koukám na všechny borce, kteří v tomto sportu válí.
Se všemi začátečníky upřímně soucítím, přeji hodně trpělivosti a dobrou mastičku na namožené svaly:).
