Jistou nemáš nikdy holku žádnou…

Snad jsem si jí měl všímat víc, dotýkat se jejích přání zlehka….teď už vím a všem můžu říct, láska je věc neskutečně křehká, to vím….

Jsem romantička jako blázen a když slyším tuhle píseň, jdu do kolen. A včera jsem šla do kolen několikrát! Splnila jsem si totiž jeden ze svých dalších snů - viděla jsem naživo zpívat svou lásku z dětských let -  Dalibora Jandu. Pravda, trošku mu prořídly vlasy a narostl „pupek", hlas má ale pořád stejný a jeho písničky pro mě snad nikdy nezestárnou...

Dalibor byl první „hvězdou", kterou jsem ve svém životě začala obdivovat. Jeho písničky jsem si zpívala už jako malá a doteď mě moc potěší, když nějakou zaslechnu v rádiu.  Do Lucerny se vrátil po třinácti letech a jeho včerejší koncert byl jubilejní čtyřtisící! Nechtělo se mi tak vysokému číslu věřit, ale  kamarád mi připomněl, že můj „Hurikán" (jak Daliborovi s oblibou říkám) měl první koncert v době, kdy já ještě počítala houby v lese....

No co vám budu povídat, byla jsem nadšená! Nechyběla Kličkovaná, Kde jsi?, Tisíckrát krásnější, Padá hvězda, Kaskadér, Hurikán... Ty největší pecky jsme dokonce slyšeli i dvakrát - při přídavku.

Daliborek je pro mě vážně třída! A to nejen tím, že zbožňuji jeho hlas a texty, ale také tím, jak se včera zachoval - po přídavku, kdy se rozsvítila světla a většina lidí se rozprchla stát frontu na kabáty, skupinka čítající cca sto nadšenců zůstala skandovat před pódiem (my jsme je podporovali řevem z balkónu) a i když to nebývá na koncertech zvykem - náš Hurikán se asi po deseti minutách chopil mikrofonu a rozloučil se ještě jednou písní.  Dalibore, já tě prostě žeru!